V mládí jsem četl Portnoyův komplex.
Byla to jedna z nejvtipnějších knih, jaké se mi tehdy dostaly do ruky. Smál jsem se u ní nahlas, což se mi při čtení nestávalo často. Nejvíc mě bavily pasáže o Portnoyově otci a jeho zácpě.
Celá domácnost se točila kolem toho, zda se ten den vykadí.
Polykal projímadla, jedl sušené ovoce a jeho střeva byla záležitostí celé rodiny. Alespoň tak si to po těch letech pamatuji. Možná to v knize bylo trochu jinak, ale v mé hlavě proseděl ten člověk polovinu života na záchodě.
A já se tomu ve dvaceti smál.
Připadalo mi to neuvěřitelné. Jak se může dospělému člověku smrsknout celý svět na jednu místnost, jednu porcelánovou mísu a jednu tělesnou funkci?
Jak může někdo strávit tolik času na záchodě?
Co tam proboha dělá?
Teď je mi tolik, kolik bylo Portnoyovu otci.
A píšu tento text na záchodě.
Pokračuj tlačítkem, šipkou nebo přejetím prstu. Dveře zůstanou zavřené.